Základy víry Církve československé husitské

Evangelium, víra a jejich bohoslovecký výklad, dospěly do přítomnosti církve československé husitské dějinnou cestou předávání přes římský katolicismus, přes tradici celé české reformace, zejména husitskou a přes světovou, především liberální protestantskou teologii. Z těchto dějinných proudů vybírali bohoslovečtí učitelé církve československé husitské tu kriticky, tu méně kriticky různé podněty, jež podle situace církve a doby zpracovávali v naukových dokumentech. Věroučné dokumenty vyjadřovaly pravdu evangelia pro církev československou husitskou v tom kterém dějinném údobí. V dějinném procesu poznávání víry se vytvořila bohoslovecká tradice církve československé husitské. Ta se liší v hlavních bodech od všech církevních tradic. Přitom je postavena biblicky, a proto tvoří součást obecně křesťanského ekumenického bohosloví. Jednotlivé naukové dokumenty církve československé husitské v průběhu dějinného a dialogického vyjevování pravdy evangelia, vyjadřovaly v podstatě správným, avšak jednostranným způsobem pravdu víry soudobé církve. Proto se při zachování základního bohosloveckého smyslu (intence), vystihujícího zvláštní obdarování církve československé husitské (charisma), a při respektování bohoslovecké tradice církve československé husitské, naukové dokumenty měnily. Naukový vývoj církve československé husitské neprobíhal přímočaře. Přes tyto okolnosti lze prohlásit naukový vývoj církve československé husitské v podstatě za správný. V neobyčejně složitých dějinných podmínkách má významný podíl na uchování živé víry v církvi československé husitské pro přítomnost. Bohosloví církve československé husitské udržuje zdravý základ církve, při duchovní pohotovosti k vyznání, svědectví, misii, obětavosti a službě. Tak přispívá, aby se v životě uskutečňovalo základní pojmové určení církve československé husitské. "Církev československou husitskou tvoří křesťané, kteří usilují naplnit současné snažení mravní a poznání vědecké Duchem Kristovým, jak se nám zachoval v Písmu a v podání starokřesťanském, našemu národu pak zachován jest hnutím husitským, českobratrským a dalším úsilím reformačním." Vedle tohoto pojmového určení církve československé husitské velké a malé krédo církve československé husitské, Učení z r. 1931, Liturgie Karla Farského, obřadní příručka Karla Farského, Zpěvník církve československé a sněmovní věroučné a sociálně etické rezoluce. V současné době se jeví naléhavá potřeba tuto tradici z hlediska jednotného principu Ducha Kristova, jako pravdy evangelia promyslit a vzhledem k situaci církve nově vyložit. Zejména je potřebí odstranit věroučné napětí mezi Liturgií a Učením. Tento úkol jakožto základ pro neustále pokračující výklad pravdy evangelia a bohosloveckou orientaci pro sjednocení a dotvoření řádů a spirituality církve československé husitské mají v našem dějinném údobí plnit Základy víry. Základy víry uvedené nepominutelné naukové dokumenty neruší, nýbrž pod biblickou normou Ducha Kristova vzájemně sjednocují a uvádějí na společnou naukovou základnu, odpovídají současnému myšlenkovému a bohosloveckému vývoji, kazatelství a zbožnosti, i ekumenické orientaci církve československé husitské. Základy víry nejsou ani konfesí ani krédem ani učebnicí, nýbrž pomocí k jednotnému životu víry všech věřících, i k jednání zvěsti a učitelské činnosti církve, která si na jejím pozadí vytvoří speciální pastorační pomůcky a učebnice. Obecně křesťanskou tradici reprezentují tyto věroučné prameny Základů víry:
1. Písmo svaté Starého a Nového zákona, které je prvním a rozhodujícím základem veškerého křesťanství.
2. Apoštolské vyznání víry a Nicejsko-cařihradské vyznání, které vznikla a byla užívána před rozdělením křesťanské církve ve směr římský a pravoslavný i v církve reformační a jsou tedy vyznáními vpravdě ekumenickými.
3. Čtyři pražské artikuly (rok 1420) vyjadřující ducha a program husitského hnutí a Česká konfese z roku 1575, která vyjadřuje společnou víru české reformace.
Základy víry prošly v letech 1955 - 57 církevní diskusí, byly v roce 1958 oficiálně vydány ústřední radou církve československé, rozšířeny v náboženských obcích i v zahraničí. Tak tvoří fakticky další úsek v průběhu věroučné tradice církve československé husitské, veřejně prohlášený VI. sněmem na základ věroučení církve československé husitské a východiskem pro neustálou aktualizaci evangelia v následující generaci.

I. O církvi